Modrý tygr

Modrý tygr

 ...

Když jsem byla malá, četla jsem v jedné knize o provincii Fu-ťien v Číně, kde prý kdysi dávno někdo zahlédl tygra s modrým zbarvením.

Jistý Harry Caldwell ho podle svého vyprávění zahlédl kolem roku 1910, a později o tom napsal i knihu.

Existují i další svědectví, která ale nikdy nebyla vědecky prokázána, a tak je modrý tygr, nebo také jiným názvem Maltézský tygr, stále záhadou.

Ale znamená to, že když pro něco nemáme důkaz, tak to neexistuje?

Vždycky si při takových myšlenkách vzpomenu na Brumbála v posledním díle Harryho Pottera:

...

„Samozřejmě, že se to děje uvnitř tvé hlavy, Harry, ale proč by to proboha mělo znamenat, že to není skutečné?“

...

Akvarelový tygr na obrázku měl být původně bílý tygr, kterého jsem viděla v meditaci,

když jsme v jedné skupině dělali cvičení „hledání ochranného zvířete“.

Ale pak se na plátně najednou objevila modrá, a mě napadlo, že se možná do popředí dostaly nějaké staré vzpomínky.

Kdo ví.

...

Když jsem nad tím tak přemýšlela, asociovalo mi to něco, nad čím poslední dobou přemýšlím,

a to myšlenku, že takových „zasunutých“ vzpomínek máme mnoho.

Některé se ani nemusely odehrát tak, jak si je pamatujeme, to ale neznamená, že pro nás nebyly skutečné. A občas se derou na povrch.

Nemusí být vždy špatné, ale většinou právě ty nadělají nejvíc neplechy.

Přijde mi, že se chovají jako programy, které se spustí ve chvíli, kdy se odehrává v našich životech něco,

co se může něčím podobat té předešlé situaci.

I když si myslíme, že tohle už máme přece dávno za sebou.

Je to něco, co se odehrává tak nějak samo, protože ten program tam prostě pořád je.

A najednou  sledujete sami sebe a nevíte, proč se chováte tak, jak se chováte. Říkáte si:

„Tohle přece nejsem já, proč takhle reaguji?“

Bavila jsem se o tom s jedním kamarádem, který mi do zprávy nahrál 4 fáze takové zasunuté myšlenky a práce s ní,

a mě to přijde skvělý a strašně zajímavý, tak bych se o to ráda podělila:

1. Nevědomá nevědomost

2. Vědomá nevědomost

3. Vědomá vědomost

4. Nevědomá vědomost

1. Nevědomá nevědomost

První fáze je jasná.

Něco se do nás uloží, a nějak to působí, ale my o tom nevíme.

Můžeme zapomenout, že se to stalo (úmyslně nebo neúmyslně) nebo netušit, že je to právě to, co v nás spouští tyto procesy.

Může to být nějaké velké trauma, které jsme schovali někam hodně hluboko, nebo si myslíme,

že už ho máme zpracované, ale taky to může být klidně i něco, co nepovažujeme za nijak zlomové nebo zásadní.

Hodně takových zasunutých programů se tvoří právě v dětství, kdy si tvoříme vlastní vzorce chování a nasáváme vše kolem sebe jako houba. Někdy se to může týkat přímo nás, ale jindy můžeme být třeba pouze svědkem nějaké situace. Velký vliv na toto vnímání mají rodiče a vztah mezi nimi, učitelé, kteří jsou našimi prvními vzory, kamarádi v dětství, sourozenci. To nám velice často nastaví v hlavě to, jak se chováme sami k sobě nebo právě k partnerům a ostatním lidem. O tom bych mohla psát slohy, protože to se děje kolem dnes a denně.

Já se často setkávám s jedním takovým programem u svých studentů zpěvu. Často se mi stává, že chtějí zpívat, ale z nějakého důvodu se bojí. Většinou říkají, že zpívat moc neumějí, že to nezní hezky, a někdy dodají: "No, uslyšíte to sama."

Pak ale většinou zjistím, že to tak úplně není, a to už tuším, že za tím vězí něco docela jiného.

2. Vědomá nevědomost

Uvědomit si, že nějaké takové programy máme někde v podvědomí, a že se mohou spustit nebo se už spouštějí, je velký  krok.

Proto beru druhý krok jako jeden z těch velmi zásadních a posouvajících v této problematice k pomyslným dveřím do toho světa za oponou.

Myslím, že pro tenhle krok, musí být člověk už nějakým způsobem vědomý, otevřený a upřímný sám k sobě, protože jinak si to nejspíš nikdy nepřipustí. Je to uvědomění si, že něco (ale často ještě netušíme přesně co) nás dokáže ovlivnit při prožívání některých situací. Třeba právě to, že se ve společnosti při zpívání nedokážu dostatečně uvolnit, nebo že když přijdu na karaoke večer, jdu si ihned sednout dozadu a dělám, že tu nejsem, nechápu, proč si pořád nemůžu najít "normálního" partnera, nebo, že neumím tátovi říct: "Mám tě ráda."

Proto přichází fáze 3, kdy je potřeba tu jistou nevědomost najít a zvědomit. 

Když se se studenty snažím dobrat toho, proč si myslí, že neumí zpívat, často říkají takové nekonkrétní důvody, třeba něco ve smyslu: "...tak, slyšim se, ne." nebo "...většinou mi ostatní říkají, ať nezpívám." Ale ten pravý důvod se pak najednou objeví, když si začneme tak nějak víc povídat, a na povrch vyplave vzpomínka. Máma, táta, učitel, babička .... atd. 

3. Vědomá vědomost

"Ztiš se trochu!"

"Nezpívej tak nahlas, nedá se to poslouchat!"

"Nekrákej tady!"

"Postav se, zlatíčko, do třetí řady, ať tě není moc slyšet, ano?"

Asi už tušíte, oč tu kráčí. Při takových větách mnou vždycky projede taková vlna jakýchsi myšlenek všech různých asociací od napěnění po okraj, po touhu obejmout dotyčného člověka,

a pak i toho, kdo mu to řekl, protože už tuším, proč to asi udělal.

Hodně věcí, které v sobě nosíme, pak totiž sami vypouštíme, často tak trochu samovolně.

Jak tohle může v člověku pracovat, to byste nevěřili.

Hlas totiž neznamená jen prostředek ke zpěvu, ale i k vyjádření sama sebe,

umět zakřičet jako lev nebo lvice, když je potřeba, nebo naopak říct něco krásného,

když to cítíme. A takhle vám někdo dá do hlavy program:

„Raději ten svůj hlas nepoužívej, ztiš se, nebo, víš co, zmlkni úplně!“

Samozřejmě, že na každého to bude působit jinak.

Někoho se to ani nedotkne, a někdo se bude dalších 15 let schovávat při jakékoli příležitosti si zazpívat, bude se stydět otevřít pusu i třeba jen při zpěvu „Hodně štěstí“ na rodinné oslavě, jedině možná, když bude sám v autě, a nikdo nepojede zrovna kolem, tak zařve svou oblíbenou hitovku, ale pouze s nahrávkou, kterou pustí na plný koule. (Poznáváte se? :D)

Pro někoho vysoce citlivého (např. HSP= Highly Sensitive Person) nebo někoho, kdo si prošel nějakým hlubokým traumatem, to ale může mít ještě hlubší následky v situacích, které se zpěvem třeba úplně nesouvisí.

Jak už jsem zmínila, může to vyvolat emoci tak silnou, že si to spojíme s jakýmkoli vyjádřením sebe sama, které si vyžaduje náš vnitřní hlas, jako třeba říct, když se mi něco nelíbí, nebo když něco nechci, nebo právě vyjádření citů k druhé osobě.

Někde hluboko uvnitř víte, že to všechno cítíte, ale když přijde situace, kdy to máte říct nahlas, najednou uhýbáte, hledáte jiná témata, přesvědčujete sami sebe, že to vlastně není tak hrozné nebo že to ten druhý přece už dávno ví atp.

Tohle je jeden z mnoha příkladů, ale asi tušíte, co se tím snažím vysvětlit. 

Začít s těmito nechtěnými programy pracovat chce odvahu, protože najednou otevíráte šuplík, který jste z nějakého důvodu zavřeli, a většinou jste doufali, že už se neotevře. Jenže tím, že ho zavřete, nezmizí. Otevírání těchto šuplíků může být někdy bolestivější, než jsme čekali. Ale když je postupně začneme objevovat a uvědomovat si je, zpracovávat je, přijmout je za vlastní, dostaví se velká odměna, kterou bude právě ta krásná úleva. V tu chvíli si můžeme dovolit ten zvědomělý program nechat jít. Udělat z něj:

4. Nevědomou vědomost

Vnitřní hluboký klid.

Jak ale takového klidu docílit? A je to vůbec možné?

Mnoho takových malých prográmku jsem dokázala už celkem úspěšně deaktivovat. Vždy to byl trochu boj, ale nakonec to vedlo k obrovské úlevě, také k něčemu velmi nečekanému, co mi přinesl nový přístup.

Pak přišlo období, kdy jsem měla pocit, že je to pryč, a já jsem bez nevědomých procesů. Jsem volná. Jsem já.

Částečně jsem byla, ale právě díky tomu jsem pak zjistila, že šlo jen o takové mezidobí, kdy se moje citlivá dušička připravovala skočit do hlubin mého nevědomí.

Postupně se totiž začaly na povrch drát programy, které byly uložené hluboko. Ty, do kterých se vám zaboha nechce, protože se bojíte, co objevíte uvnitř sebe.

Po tolika bojích jsem ale přišla na jednu věc. Že často je boj zbytečný. Někdy je nejlepším řešením nebojovat, a prostě to přijmout.

Né však hlavou, ale srdcem.

Na to mám jednu větičku, kterou si vždycky říkám:

...

„Miluju se za všech okolností, se všemi pozitivy i negativy, a přijímám všechno, co nemůžu změnit.“

...

Vždycky si to říkám tak dlouho, dokud to opravdu neprocítím, protože jinak to nefunguje.

Se studenty se někdy pak po čase dostaneme do fáze, kdy si na tu zasunutou vzpomínku přijdou, a když si o ní povídáme, najednou se na to koukají trochu jinak. Každá situace je trochu jiná, ale většinou mají podobného jmenovatele. A často jde právě o pochopení situace, přijetí a někdy i odpuštění.

Většinou nejde o odpuštění tomu druhému, ale sobě. 

U každého člověka to bude trochu jiné, ale chtěla bych v tuto chvíli říct, že každý, kdo se s něčím podobným potýká, ať se nebojí zajít na nějaký druh terapie. Naopak si myslím, že terapie je skvělá věc a měl by na ní chodit opravdu každý. Staráme se o své tělo, ale na duši zapomínáme, a často si neuvědomujeme, že tam to všechno začíná.

... 

Na závěr bych se ráda vrátila k mému modrému tygrovi.

Tygr je prý symbolem síly a nezávislosti.

Pro mě byl také vizí při rituálu Ayahuasca, který mi mimo mnoho dalších věcí ukázal, že ať už jsem zažila cokoli, uvnitř mám hlavně lásku.

Obrovskou lásku. Nedokážu ji popsat, ale cítit ji byla jedna z nejkrásnějších věcí, co jsem zažila.

V tu chvíli jsem si hrozně přála, abych ji mohla dát všem a všemu na světě.

Obejmout všechny a říct jim, že je vše v pořádku, protože tuhle lásku máme všichni.

Uvnitř sebe.

Je trochu jako ten modrý tygr.

To, že jí nevidíme neznamená, že neexistuje.

...